• Vilemina G. Kracikova

Jedeme na výstavu aneb: Jak to vidí čivava

I. 

Páníček se někde dopátrá přihlášky na výstavu. Pln nadšení a očekávání ji vyplní, zaplatí poplatek a odešle. Následují minimálně tři týdny plné napětí, zkoušení postojů, trénování na vodítku, česání, koupání, případně stříhání drápků a vůbec je projevována zvýšená péče. Krátce před očekávaným termínem se začne páneček domlouvat se známými, kdy a jak na výstavu pojedou, zda společně a co vše si vezmou s sebou. Jakmile přijde vstupní list, na kterém je uvedeno startovní číslo, začíná intenzívní pátrání KDO by mohl být ve třídě s jeho miláčkem, surfuje se po internetu a hledají se výsledky zjištěných pejsků na jiných výstavách a podobně….

Jak to vidí čivava?

V posledních třech týdnech jsem byl asi obvzvláště hodný, pořád mě doma mazlí, hladí, češou; jen nevím proč mě docela často škrtí na takové šňůrce, které říkají vodítko. To mě teda moc nebaví, ale je to docela bžunda, zjistil jsem, že když chvíli stojím, kápne z toho něco k snědku. Navíc mi páneček předvádí divadýlko, je to skoro jako výzva ke hře, ale asi nerozumí psí řeči, protože já si můžu ocásek uvrtět a on na to nijak nereaguje. Možná to bude tím, že pánečkové nemají ocásky. Několikrát jsem mu to chtěl dát najevo výrazněji, skočil jsem na něj, nebo štěkl – jůj, ale to bylo fujíkování! Tak nevím, co vlastně ten pán chce, ale jasná je mi jedna věc: když mě škrtí na vodítku a já stojím (tedy neskáču a neštěkám), dostávám pamlsky – to se mi líbí, a tak držím a drpělivě mu psí řečí dávám ocáskem najevo, že jeho výzvu ke hře pčijímám. Snad to někdy pochopí?! Také mě tahá částo na stůl, kde mi nedovolí šmejdit po drobečkách; spíš má strach, že spadnu: pořád mě přidržuje a navíc mi drží i ocásek, asi aby mě někam nepřevážil? Ale to my, pejsci, s ocáskem umíme kormidlovat, jen nevím, jak to pánečkovi vysvětlit! Když chci utéct pryč, stejně mě dohoní a znova na stůl postaví. Navíc pozoruji, že páneček docela často telefonuje a kouká na tu malou televizi, ve které dávají internet – nebo jak tomu říká. Pořád kouká na čivavky: snad mě nechce prodat?!


II.

Den D je tady! Jede se na výstavu! Nervy od rána: dojet včas a nic doma nezapomenout. Nejdůležitější úkol dne: projít přejímkou, vyzvednout katalog a zjistit kde je kruh a hlavně: jaká je opravdu konkurence. Pak už se jen čeká, než přijde řada….

Jak to vidí čivava?

Jůj, o víkendu tak brzo vstávat? Páníček nějak intenzívně poletuje po bytě, asi něco hledá? Je vůbec nějaký divný: včera mě táhl do té smrduté místnosti k pánovi v bílém plášti a já se přitom citím úplně zdráv! Naštěstí mi neubližovali – páneček se dokonce pořád usmíval a povídal si s tím člověkem, co ho pořád oslovoval pane doktore. A teď ten budíček. Ale pozor: tady se asi něco bude dít i se mnou, má přenosná garsoniéra je připravena u dveří – honem do ní a dávat pozor!

Teď tomu už dvakrát nerozumím: páneček se nějak strojí, ani si nebere ty „venčící“ pantofle – hm, to vypadá na malý výlet: hurááá! Ale těch krámů, co s sebou táhne!

Tak žádný výlet. Typické ranní kolečko kolem bloku a nástup do auta… a nebo přeci výlet? Cesotu přistupují dva moji čivaví kamarádi a jejich zážitky z posledních dnů jsou téměř stejné! Ježíši, aby to nebyla epidemie v lidské populaci?!

Skutečně žádný výlet. Páneček se vzteká při parkování a pak vystupuje. Mě nechává v mém přenosném domečku?! Moji kámoši mají dokonce pojízdnou klícku – a já mám tu čest, sledovat dění shora – připoutali mou garsonku na klícku. Kdyby bylo nejhůř, prohrabu se. Teď je důležité, že se vezu, a že nejsem sám!

Uuž vím, kde jsem: zabrzdili jsme u velikého ohraničeného prostoru – a koukám, tady je spooousty dalších čivavek! Jůůů! Páneček se už taky sklidnil, sedí jako knedlík v křesílku a povídá si s jinými. A mně se nechce být zavřený! Asi si štěknu